Únor se dostal do své poloviny a Kongresovým centrem se rozeznělo klapání podpatků, hlasy byly zapletené do nespočetných hovorů a tomu všemu vytvářila kulisu klasická taneční hudba. Maturitní ples Gymnázia Chodovická, který se po roční přestávce vrátil opět do sálu vyšehradského centra, byl zahájen. Na seznamu pozvaných hostů samozřejmě nechyběli starosta městské části Praha 14 Radek Vondra ani starostka městské části Praha 20 Hana Moravcová.
Ples zahájil skvěle nacvičený nástup letošních prim. Naši nejmladší spolužáci byli ostužkováni a obdrželi také pamětní medaile. Následovalo taneční vystoupení těchto žáků, za které sklidili obrovský potlesk. Poté již na taneční parket zamířili profesionální tanečníci a my byli svědky bezchybného provedení samby, rumby či čači.
Konečně program postoupil k samotnému vrcholu večera, alespoň pro nás maturanty. Začalo slavnostní šerpování oktáv. Stáli jsme před červeným kobercem. Po skvělých osmi letech strávených na tomto gymnáziu je naše studium téměř u konce. Nastala ta chvíle, kdy každý zaslechl své jméno a postupně jsme po červeném koberci došli před zraky tisíce lidí až k panu řediteli PhDr. Janu Podešvovi, jeho zástupkyním a třídním učitelům. Následně se vše událo v rychlém sledu – poděkování třídním profesorům a předání dárků, proslov našich spolužáků, tanec s učiteli a s rodiči a rovněž předání žezla naší školy o rok mladším studentům. Zlatým hřebem večera se stala vystoupení obou oktáv, která byla odměněna bouřlivým potleskem.
Tento večer se nejen pro mě stal nezapomenutelným. S dojetím a skrytou závistí jsme pozorovali studenty prim, kteří všechny skvělé zážitky ze studia na této škole mají ještě před sebou. Doba, kdy jsme my byli na jejich místě a místo letošních šerp přebírali medaile, se zdála mnohem blíže než skutečných osm let. Nyní vím, že těchto osm let bych nikdy nevyměnila.

Veronika Ilková, oktáva A

Osm let emocí v jednom večeru

Stejně jako všechno, co nás obklopuje, musí i život na střední škole jednou skončit. Proto se s ním musíme pomalu rozloučit, a jak nám tradice velí, uspořádat maturitní ples. Tahle příležitost se většině z nás naskytne jen jednou za život, a tak jsme se rozhodli, že bude na co vzpomínat, ať to stojí, co to stojí.

A najednou tu byl. Den plesu. Den, který jsme tak dlouho očekávali. Přípravy vrcholily, času bylo málo a my nervózni, plni smíšených pocitů nafukovali balonky v prázdném Kongresovém centru jen pár hodin před vypuknutím toho organizovaného chaosu. Každý, kdo už má ples za sebou, vám potvrdí, že všechno proběhne tak rychle, že jen těžko zachytíte veškeré dění v sále. A vskutku. Úderem šesté hodiny začaly do útrob vyšehradského centra proudit davy hrdých rodičů a jiného příbuzenstva, stejně jako kamarádi a ostatní žactvo našeho gymnázia.

Neměli jsme to ten večer vůbec snadné. Byl nám přidělen jen nepatrný okamžik na srdečné vítání s rodinou a na rozmluvu s přáteli. Během toho probíhala ve středu sálu část věnovaná našim nejmladším studentům, tedy primánům. Dalším bodem v programu bylo šerpování maturantů. Tomu předcházelo krátké, ale k slzám dojímající video, které jsme natočili ještě téhož dne. Poté, co snímek skončil, se v sále rozsvítilo, aby celé osazenstvo spatřilo všechny překrásné slečny a elegantní mladé muže, nad nimiž majestátně visel zlatý nápis GYMNCHOD. Za hlasitých ovací moderátor postupně vyhlašoval naše jména a my za zvuků námi vybraných písní přešli po červeném koberci až k vedení gymnázia a našim třídním profesorům. Ti nám pak předali růži a šerpu. Hned po skončení tohoto obřadu jsme se chopili obřích plachet a vydali se vybírat desátky mezi nevolníky, přičemž jsme nejednou dostali dvacetikorunou po hlavě. Tento radostný a doslova obohacující okamžik vystřídal tanec s profesory a rodiči. A když se dámy a pánové s pošlapanými nohami usadili, mohlo vypuknout to, na čem jsme pár minulých měsíců tolik pracovali. Půlnoční překvapení. Taneční a kabaretní vystoupení končilo společným „zpěvem“ písně Příběh nekončí v podání obou oktáv. No a příběh opravdu neskončil. Tedy alespoň pro ty, kdo odešli na afterparty a bavili se do úplného vyčerpání.

Po celkovém zhodnocení mohu za mě (snad i za ostatní) říci, že na náš maturitní ples jen tak nezapomenu. Doufám, že se o něm bude ještě dlouho povídat. A hlavně doufám, že uděláme maturitu, protože to právě k ní směřujeme už celých osm let.

Jakub Jůza, oktáva B