Dnes, dne 27. 4. 2018, se Vám, milí čtenáři, hlásím z Detašovaného pracoviště Vybíralova, kde za okamžik začne poslední zvonění třídy Oktávy B.
Stojím právě v atriu školy. Než toto veselí naplno vypukne, vyzpovídám nějakého studenta z řad organizátorů, tedy oktavána. „Ahoj, mohl bys mi prozradit, jak se jmenuješ?“ „Jasně, kámo. Já jsem Pepa Vomáčka. A kdo jste vy?“ „Jsem novinářka z místního plátku Senzacechtivé noviny a ráda bych se tě zeptala, jaké jsou tvé pocity před začátkem akce?“ „No, je jasný, že se těšim, až je tady všechny pěkně počmárám svejma fungl novejma fixama na obličej a opatlám šlehačkou! Jen mám trochu strach, abych třeba vomylem v zápalu akce nepočmáral svýho pana profesora na fyziku, to by nebylo před maturitou úplně taktický, jestli víte, vo čem mluvim.“ „Samozřejmě. To máš pravdu, je důležité dávat si pozor. Děkuji ti za rozhovor, užij si svůj dnešní velký den!“ „Díkes.“
Tak to byl, milí čtenáři, Pepa Vomáčka z Oktávy B, který, jak jste zjistili, se na dnešní akci velmi těší. Nyní se ale raději přesunu do nějaké třídy, abych unikla rannímu řádění oktávy B v prostorách atria. Začala první hodina a ve třídě se mnou sedí počmáraní a upatlaní studenti. Netváří se zrovna nadšeně. Zeptám se na dnešní dojmy jedné z dívek. „Ahoj, mohla bys mi říci, jak se ti dnešní akce líbí?“ „Dobrý den, musím říct, že zatím nic moc. Nemám ráda, když mi někdo kreslí po obličeji, natožpak patlá šlehačkou na oblečení. Tahle tradice mi přijde hloupá a měla by se pojmout jinak. Chovají se jako zvířata.“ „Tak to byla radikální odpověď. Děkuji ti.“ Jak vidíte, ne všichni studenti se na tuto akci těší. Uvidíme, co bude následovat.
Právě probíhá druhá hodina, když v tom slyšíme prskání školního rozhlasu, následuje vstup nějakého studenta, nejspíše oktavána: „Omluvte vyrušení na konci hodiny, ale prosím všechny, aby se dostavili okamžitě na školní hřiště. Nezapomeňte si klíče a drobné mince. Děkuji.“ Třídou projelo vzrušení. Na co mince? Už je to tady. Všichni odcházíme na školní hřiště.
Slyším hudbu, která mi vibruje celým tělem. Zatím nerozumím slovům, ale melodie mi nápadně připomíná písně z mého dětství. Celá akce se nese v duchu osmdesátých let v Československu. Už stojíme všichni na hřišti, ozývá se zastřený hlas z nekvalitního mikrofonu: „Jménem oktávy B vás vítám na našem posledním zvonění. Rozdělte se, prosím, podle tříd, budete mezi sebou soutěžit.“ Všude panuje ruch, slyším veselé brebentění dětí. Napětí stoupá. Oktaváni udělují pokyny. Hudba duní. Začínají soutěže. Omotávání skupinky klubkem provázku. Tanec dvojic s jablky mezi čely. Do soutěží se přidávají i profesoři. Vidím vousatého muže v saku obratně předávat pingpongový míček na lžičce vložené do úst. Slyším někoho, jak se ptá, na co jsme si brali ty drobáky? Vzápětí se ozve z reproduktoru, jako by student odpovídal na tento dotaz: „V našem improvizovaném bufetu si můžete koupit drobné občerstvení.“ Hudba pomalu utichá. Oktaváni předávají diplomy profesorům za jejich „učitelské výkony“. Dostáváme pokyn, abychom se odebrali zpátky do školy a udělali špalír podél schodů. Dav se pomalu šine zpět.
Stoupám si na úplný vrchol schodiště a využívám chvilky času na vyzpovídání dalšího studenta. Je to asi čtrnáctiletá dívka. „Ahoj, dělám tady rozhovor do místních novin, můžeš mi říct, co se ti zatím nejvíc líbilo na dnešní akci?“ „Zdravím, zatím se mi asi nejvíc líbil závěrečný taneček jako na spartakiádě, který jsme spolu s oktavány tančili. A tombola, vyhrála jsem kapra v síťovce.“ Ukazuje mi papírovou rybu. Zajímavý nápad. Už ale vidím přicházet oktavány. Všichni vyndávají klíče a začínají na ně zvonit jako o život. Zkoumám jejich výrazy. Vidím radost, nadšení. Čekala jsem i lítost a slzy, ale na ty se dnes nedostalo. Možná na ně dojde až doma. Zvonění utichá, studenti se rozešli do svých tříd.
Milí čtenáři, tímto končí má reportáž z posledního zvonění na Detašovaném pracovišti Vybíralova.
Luxová Veronika, septima B