Sedím právě ve vlaku, který uhání krajinou jako splašený kůň a vidím z okna pole, lesy, rozkvetlé louky a rybníky. Když nad tím tak přemýšlím, je to vlastně pěkná paralela. K čemu? K mému studiu na gymnáziu.
Běží to oboje stejně neuvěřitelně rychle, a to jsem si dneska uvědomila doopravdy, protože právě dnes bylo poslední zvonění.
Akce, jež se stala za ta léta už tradicí na naší škole. Každoročně si zvolí oktaváni nějaké téma, v němž se duch celé akce nese. Já jsem zažila námořníky, vojáky, studenty Bradavic, strašidelný dům, vodáky, mix všeho možného a letos: bezdomovce.
Konkrétně bezdomovce žebrající o drobné do svých plecháčků na „Rozhodně ne alkohol!“. Tato bezdomovecká skupinka elity a budoucnosti národa mě kovovým cinkáním a hlasitým pokřikováním, v ruce třímajíc nebezpečně vyhlížející lihové fixy a razítka, vítala už na příchodové cestě do školy. Zželelo se mi umazaných tváří a za vidinou pomoci potřebným jsem jim do hrníčků také pár drobáků přihodila. Má karma to, doufám, zaregistrovala.

print_gllr id=2185]
Druhou vyučovací hodinu to vypuklo. Byli jsme svoláni před školu, kde oktavánští bezdomovci předali diplomy svým pedagogům, a jako ocenění dostal každý pedagog i vynikající guláš od „Armády spásy“.
Dalším bodem programu bylo křtění budoucích oktavánů – tedy nás, současných septimánů, z mého pohledu stále ještě dětí, které nastoupily do školy teprve nedávno a najednou stojí v řadě před celou školou a dostávají balíčky plné shnilé zeleniny, které nám mají pravděpodobně pomoci na strastiplné cestě posledním ročníkem.
Jen co nás všechny obdarují, musíme se rozdělit do dvou družstev. Je to jasné. Kluci vs. Holky.
Celý úkol tkví v překonání určité vzdálenosti, na jejímž konci je bazének s ne zrovna lákavě vyhlížejícím obsahem tmavé barvy a neidentifikovatelnými kusy čehosi, na jehož dně máme najít korunu a vrátit se zpátky. Ale protože tento úkol vymýšlely znalé hlavy bezdomovecké, tuto vzdálenost, úsek mezi schody před školou a trávníkem na druhé straně ulice, musíme překonat v nákupním vozíku. Uděláme tedy v každém týmu hbitě dvojice, které se navzájem vozí a snaží se co nejrychleji najít korunu a dojet zase zpět. A (ne)překvapivě: vyhrál holčičí tým.
A konečně – jak už název celého dnešního dne napovídá – se opravdu dostáváme k poslednímu zvonění. Oktaváni se seřadí ve třetím patře, chytnou se za ruce a za zvuku zvonku a cinkajících klíčů probíhají špalírem, který tvoří ostatní studenti a profesoři.
No a z nás, septimánů, se tak oficiálně stali nejstarší a teoreticky i nejzkušenější studenti na škole. Tak uvidíme, jak to všechno ještě zvládneme.

Hedvika Nová, septima A