Vstupuji do budovy Vyšší odborné školy publicistiky v Opatovické ulici nedaleko Národní třídy v Praze. Jde o starší budovu a nachází se v užší uličce. Našla jsem ji ale bez problémů. Je čtvrtek 3. května a já jako šéfredaktorka Detašáku právě mířím na vyhlášení krajského kola soutěže, do které jsme náš školní časopis přihlásili. Má očekávání jsou velká, jsem též poněkud nervózní, ale těším se. Vůbec mi nevadí, že jdu na vyhlášení sama, jako jediná z redakce. Ostatní mí redaktoři totiž odjeli na školní akce – vlastivědnou exkurzi a sportovní kurz.
V budově se dobře orientuji díky nalepeným ukazatelům – organizátoři se snažili, jak je vidět. Před aulou, kde proběhne samotné vyhlášení, je nástěnka s vybranými časopisy a mezi nimi je i Detašák, což mi dodává sebevědomí a naději na dobré umístění. Pro časopisy pověšené na nástěnce mohou hlasovat členové všech redakcí. Vedle vyvěšených časopisů jsou zápisní listiny na workshopy, kterých se během dopoledne zúčastníme. Každý si vybere dva. Já si vybírám Redaktor a příběhy hrdinů a Zpráva snadno a rychle. Všechny workshopy vyjma Redaktor a příběhy hrdinů vedou vyučující z VOŠP. První workshop je spíše přednáškou o Archivu Paměti národa a o tom, co obnáší práce „sběračů“ – tedy novinářů dělajících pro tento projekt rozhovory s pamětníky, obyčejnými lidmi, kteří v minulosti zažili něco zajímavého. Téma přednášky se mi líbí, ale přednes přednášející novinářky už o dost méně. Následuje pauza, takže si jdeme pro občerstvení v podobě obložené mini housky a vody.
U nástěnek před aulou poslouchám debatu chlapců z redakcí dvou časopisů ze středních průmyslových škol. Navzájem si hodnotí své časopisy a radí si. To je pro mě příležitost se něčemu přiučit, a tak je oslovuji. Chtěla bych, aby zhodnotili svým zkušeným zrakem Detašák, případně aby mi poradili, co máme zlepšit, protože vždy je co zlepšovat. Debatujeme, okukuji též jejich časopisy. Nastává čas jít na druhý workshop, proto se rozejdeme s tím, že se potom ještě sejdeme a dokončíme naši diskuzi.
Druhý workshop je o poznání lepší a velmi mě baví. Vede ho místní vyučující s jednou absolventkou této školy. Nejprve nám vysvětlují, jak správně psát zprávu, poté nám pustí krátkou ukázku z filmu Vesničko má, středisková. Jde o scénu z pískovny, jak Otíka zavalí písek na korbě nákladního auta, kde si právě dopřává odpočinek se svými protihlukovými sluchátky. Každý máme asi deset minut na napsání zprávy podle teorie z úvodu workshopu – budoucí novináři se musí naučit pracovat v časovém presu. Po vypršení časového limitu si pouštíme filmový segment znovu, vyučující naše zprávy vybírá, čte nahlas a hodnotí. S hodnocením mu pomáhá jeho asistentka. Vyučující je pohodový, je s ním zábava a během chviličky si pamatuje naše křestní jména. Účastníků workshopu je asi dvacet. Trochu přetahujeme, ale vůbec nám to nevadí, protože všechny aktivita baví.
Dále je na programu samotné vyhlášení. Kromě Prahy se vyhlašují ještě další tři kraje, Praha je jako poslední. Jsem jak na trní, a když slyším název Detašák, radostně vyskakuji a vybíhám pro diplom a cenu. Jupí, máme třetí místo! Moc jsem si přála takhle uspět a mám z toho upřímnou radost. Na konci vyhlášení jsme pozváni ještě na festival Všemi směry pořádaný studenty VOŠP, kam ale nejdu. Pro dnešek bylo zážitků už dost, a navíc nesu vcelku těžkou igelitku s výhrou – asi dvacítkou časopisů zdarma.
Po skončení akce si mě kluci – poradci, kteří se svým časopisem vyhráli několik kategorií, sami najdou. Navzájem si pogratulujeme. Vidí moje zářící oči, cítím se skoro jako vítěz. Ale ano, jsem vítěz sama nad sebou, protože jsem si dokázala splnit další svůj vytyčený cíl. Dokončíme naši diskuzi a já jim popřeji hodně štěstí v celostátním kole. My na republiku nejedeme, ale to neznamená, že se to Detašáku nepovede třeba příště.
Yvetta Hynčicová, septima B