O válce a holocaustu jsme se všichni učili ve škole, ale až když se nacházíte na místě, kde se vše odehrávalo, vás teprve pořádně zamrazí. Jak dnes vypadá Malá pevnost v Terezíně, kde v důsledku hladu, týrání a nedostatečné zdravotní péče zahynulo 2 600 vězňů?
„Právě se nacházíme na místě, kde byli vězni po příchodu do Malé pevnosti registrováni,” začíná prohlídku naše průvodkyně. Až když stojím přímo před nápisem „Arbeit macht frei”, začínám si uvědomovat, že tohle místo i příběhy z něj jsou opravdu skutečné.
Když se naše asi třicetičlenná skupinka nasáčkuje do cely pro Židy, sotva se dokážeme rozestavit tak, aby měl každý dost svého prostoru. „Zde bylo za 2. světové války někdy až 60 vězňů,“ informuje nás průvodkyně a myslím si, že nejsem jediná, když si představuji, jaké by to bylo, kdyby nás tu stálo dvakrát tolik. Pláč malých dětí a sténání dospělých, kteří se zranění vrátili po dlouhém dni nucené práce a teď nemají jinou možnost než spát ve stoje. Jako by stěny této chladné cely chtěly samy povědět, co se zde odehrávalo.
V prostoru před samotkami je to jediné, co narušuje hrobové ticho, hlas naší průvodkyně. Představují si snad všichni, kolik vězňů zde asi mučili? Místa tu není moc. Je více než pravděpodobné, že někdo stál přesně na tom místě, kde jsem se zrovna zastavila já, zatímco ho dozorci mučili a snažili se z něj dostat cenné informace. O chvíli později procházíme přímo kolem samotek. Za dveřmi se nenachází nic víc než malá temná a chladná místnost bez oken. K tomu, aby se zde člověk zhroutil, nebylo mučení pomalu ani potřeba.
„Vše, co zde vidíte, je původní.“ Jediná věta stačí na to, abych si připadala, jako bych koupelnou kráčela společně s vězni. Při představě, že bych se musela ve studené koupelně mýt ledovou vodou tryskající z trubek nade mnou jen pro to, abych na sebe následně oblékla mokré, i když údajně odvšivené oblečení a vydala se znovu ven na mráz, bych možná hygienu raději i vynechala. Zde ale nebyl prostor ani pro výběr toho, zda se člověk vysprchuje.
Další dvě místnosti mě poměrně překvapují. Opravdu měli v Terezíně marodku, a dokonce i holírnu? S realitou se ale střetávám ve chvíli, kdy si uvědomím, že i na ošetřovně byla zdravotní péče daleko od ideální a holírna byla pravděpodobně vystavěna pouze pro kontroly.
Po návštěvě Terezína jsme se vydali do Muzea ghetta. Myslíte si, že ve vás několik neznámých jmen nedokáže vyvolat žádné pocity? Tak se zkuste postavit doprostřed místnosti, jejíž zdi jsou popsány jmény dětí, které zemřely v koncentračních táborech. A pokud vás ani tohle nedonutí se zamyslet, přečtěte si dopisy poslané přímo z Osvětimi či Buchenwaldu.
„Na exkurzi nejvíce oceňuji to, že mi pomohla lépe pochopit období 2. světové války,“ uvádí studentka Anežka Nosková a já s ní musím souhlasit. Po návštěvě Terezína si člověk uvědomí, že všechny oběti holocaustu byly opravdu jen lidé stejní jako my.
Kristýna Bartošová, kvarta A