Terezín, místo, ze kterého doteď mrazí. Místo, na kterém zemřely, hlavně kvůli nacistickému Německu, tisíce lidí. Atmosféra se těžko vyjadřuje slovy. My (třída 4.B) jsme si vězení prošli s průvodcem. Ukázal nám každé zákoutí terezínské Malé pevnosti – tmavou, chladnou a nehostinnou samotku Gavrila Principa, která mu přinesla smrt, chodby v hradebním opevnění, které mají přes 55 km, umývárny, malinké pokoje, na nichž přebývaly desítky lidí, bez toalety a místa na spaní…

Neviděli jsme však pouze Malou pevnost. Navštívili jsme snad každé muzeum v terezínském ghettu. Byt s několika palandami, kde Židé čekali, než je odvezou do jednoho z koncentračních táborů. Prohlédli jsme si kresby, které zde vznikly, a mnoho dalšího.

Každý ze studentů měl úkol: pohovořit o osudu někoho, kdo si Terezínem prošel či v něm zemřel. Veškeré informace a dojmy jsme pomalu vstřebávali během čtyřkilometrové trasy na vlak, kterou jsme absolvovali pěšky. Tu samou cestu, kterou chodili ti, jež přivezly transporty z celé republiky.

Štěpán Bradáč, kvarta B