Byla neděle, 7:30 ráno. Čas srazu u autobusu na lyžařský kurz 3.B do Rokytnice nad Jizerou. Překvapivě byl čas odjezdu okolo osmé hodiny dodržen a my se tak v téměř plném počtu vydali na cestu. I přes to, že naše škola objednala autobus, ve kterém bylo dvakrát více sedaček, než bylo potřeba, zavazadla se tam málem nevešla. Tento autobus si to šinul pěknou stokilometrovou rychlostí po dálnici D10. V Mladé Boleslavi však znenáhla uhnul a jal se nás brát na výletní 3hodinovou vyhlídkovou trasu po krkonošských vesničkách. Po dvojnásobném času, než je obvyklé, jsme se dvěma zastávkami dojeli na parkoviště, které bylo ještě 4 kilometry vzdáleno od horské chaty. To samo osobě by nebyl problém. Cesta však byla značně namrzlá, což působilo komplikace i lidem zběhlým v zimní turistice. Avšak pro jedince, kteří zběhlí nebyli, mohla být cesta utrpením, zvláště když si neprozřetelně nechali tašku či kabelku. Po tomto výstupu jsme se rádi ubytovali v moc pěkných a útulných pokojích v horském hotelu Štumpovka, patřícím do komplexu Dvoračky. Naším prvním jídlem zde byl oběd, který chutnal snad úplně všem. Po poledním klidu však nastalo velice nebezpečné období. Čekal nás totiž úplně první den na běžkách. Modrou sjezdovku sjeli z půlky jen ti nejodvážnější, kteří se také ve většině případů seznámili s jejím povrchem v takové blízkosti, jakou ani nechtěli. Ostatní tento svah podle slov profesora Poledníka „vysrabili”. Po několika hodinách strávených na běžkách všichni uvítali rozhodnutí o návratu na chatu. Málo z nás si však uvědomilo, co nás čeká. Ten „milý” kilometrový svah dolů jsme si museli pěkně vyšlapat. Ten den nás již čekala jen večeře a poté večerní program věnovaný přednášce o vosku a pravidlech FIS. Ráno jsme naplnili své žaludky výbornou snídaní v podobě švédských stolů, kde si každý vybral, co má rád. V 9:00 měl být sraz před Štumpovkou v lyžařském oblečení. Večer předtím jsme si totiž všichni kvůli nedostatku času sami vybrali družstvo, na které si věříme. Jak se dalo očekávat, většina lidí se nahrnula do skupiny 1. a jen pár lidí tvořilo skupinu 2. Obě skupiny jely do Rokytnice nad Jizerou lyžovat. První problém byla červená sjezdovka, kterou jsme se museli dostat do střediska. Byla zavřená, a proto tvořila nemálo lidem obtíže. Nakonec jsme celý tento, maximálně kilometrový, úsek sjeli za více než hodinu… Po vyjetí na Horní Domky jsme byli doopravdy rozřazeni na dvě skupiny. Pan Poledník vedl druhou a paní Lyachová vedla první. Po obědě nás ve tři zase čekaly běžky. Večer již program zajišťovala některá ze skupin. Stejně proběhlo i úterý. Středa však byla výjimečná a pro milovníky lyžování lehce nepříjemná. Vzali jsme si běžky a hůlky „na záda a jali se překonávat zhruba 300metrové stoupání na Dvoračský kopec. Nahoře jsme zevrubně prozkoumali protinacistický bunkr a poté si již nasadili běžky a snažili se dostat na Labskou boudu. Pro většinu bylo obtížné zde jet, protože stopa zde neexistovala a cesta nebyla vůbec pěkně urolbovaná. Na Labské boudě jsme si většina koupili práškovou horkou čokoládu za peněženku rvoucí ohromnou cenu 85 Kč (pro kontext stojí v naší škole stejná 12 Kč). Po občerstvení a vyčkání na pomalejší běžkaře, jsme se vydali zpět na Dvoračky. U bunkru jsme se však rozdělili. Jedna skupina, kde byli převážně pokročilí běžkaři, se rozhodla jet na Lysou Horu a po zavřené červené sjezdovce sjet na běžkách na Dvoračky. Druhá skupina si znovu vzala běžky a šla stejný kopec jako prve. Tento sestup byl extrémně nebezpečný (možná trochu přeháním ale dozajista byl nepěkný). První skupinka přijela o dost později než ta druhá, což bylo způsobeno těžkým terénem. Po pozdním obědě jsme měli již celý den volno na hraní všelijakých deskových her atp. Čtvrtek již probíhal standardně, ale rozmohla se zlá střevní viróza a hodně lidí se bohužel roznemohlo. Čtvrteční večerní program zajišťovali profesoři, kteří po krátkém přemýšlení zavrhli vymýšlení nějaké hry a využili skvěle dostupný Lukášův počítač, aby na televizi pustili film Poslední závod, vyprávějící o Bohumilu Hančovi. V pátek přibylo lidí, kterým bylo nevolno. Většina nemocných však se svou nákazou statečně bojovala a činila dále sportovní výkony. V sobotu se jel místo klasické Rokytnice slalom postavený panem Kubištou za pomoci několika chlapců. Slalom měl určitě pár much. Na horní části se přirozeně nedala nabrat rychlost, a proto schopnější bruslili a ostatní se odráželi od hůlek. Nakonec však Marek Kala a Tomáš Kolařík předčili profesora Kubištu s časem pod 27 vteřin. Odpolední běžky se také změnily. Jel se malý okruh (asi 5.5 km), který jsme jeli v úterý, ale tentokrát jako závod.
Již o poledním klidu v sobotu si někteří začali balit. Večer však museli všichni. Byla posunutá večerka právě za tímto účelem, ale myslím, že stejně nebyla příliš respektována. Večerní program jedné ze skupin završil proslov profesora Kubišty a Poledníka, který ovšem nezapomněl připomenout, že jsme stejně všichni „posránkové”. (samozřejmě s humorem – doufám). V neděli ráno nás čekala poslední snídaně a rozloučení se Štumpovkou. Na radu místní starousedlice neboli majitelky hotelu jsme se vydali přes les a ne po asfaltové silnici jako nahoru. Pan Kubišta konstatoval, že cesta bude dozajista lepší. Nakonec jsme se však všichni dostali zpět na parkoviště k našemu autobusu. Asi ve 12:30 jsme šťastně dorazili zpět do Prahy, kde jsme se setkali s našimi rodiči, pomohli se zavazadly a nechali si jen vzpomínky na tento úžasný lyžařský kurz.
Mikuláš Jelinek – 3.B
