V pondělí 25. 5. 2026 začal naší třídě 7.A vodácký kurz na Vltavě. Během rána se všichni po vlastní ose dopravili do Vyššího Brodu, odkud jsme po desáté hodině vyplouvali. Pro někoho byly začátky složitější, zkušenější naopak rozdávali dobré rady. Netrvalo dlouho a zvykli jsme si i na sjíždění jezů, obzvlášť na Herbertově si většina studentů vyzkoušela hru na Piráty z Karibiku, tedy chytat sebe, utopence, houbu či loď a následně z ní vylévat vodu. Na občerstvení jsme se zastavili v Rožmberku nad Vltavou a pokračovali v cestě. K večeru jsme po celkových 21 km dorazili do kempu U Fíka, postavili si střechu nad hlavou a chlapci rozdělali oheň, kolem něhož jsme si za doprovodu kytary zazpívali několik písní.
Druhý den byla sice trasa kratší, avšak jezů před námi leželo dvakrát tolik. Slunce svítilo, opalovacích krémů ubývalo a spousta spolužáků chytala barvu. Celkem ve zdraví jsme překonali jez u Papouščí skály a mířili do Českého Krumlova. Kvůli rekonstrukci mostu u sídliště Plešivec jsme se z bezpečnostních důvodů museli vylodit a všechna plavidla přenést skrze staveniště o několik desítek metrů dále, odkud jsme se poněkud nepřipraveni ocitli nad jezem U Liry. Ani ten nás však nezastavil od pokračování ve slalomu mezi kameny. V pozdějších odpoledních hodinách jsme zakotvili v Kempu Krumlov, opět obsadili část pozemku svými stany a vyrazili směrem na zámek, kde jsme pořídili několik snímků města.
S příchodem třetího dne ubylo kilometrů i jezů, které nás čekaly. Hřála nás teplota i láska ke spolužákům při soulodění, které jsme si užívali takřka celý den – téměř romantika na lodi…Paprsky dopadaly na povrch zemský a ukazovaly nám cestu za novými dobrodružstvími. Než jsme si vůbec stihli uvědomit, že jsme vstoupili do dalšího dne divokého sjíždění Vltavy na našich nerozbitných plavidlech, objevilo se u břehu pole, na němž se nám naskytl čas pro odpočinek a božský klid pro opalování. To by ale nebyla naše třída, kdyby se spokojila jen s takovýmto programem! Většina z nás se ihned po opuštění lodí vrhla zpět do vltavských vln a v záchranných vestách si užívala pocit naprosté svobody, když jejich těla unášel silný proud peřejemi. Jeden člen posádky se však nechal příliš unést touto iluzí a jeho ledviny pokořil kámen. Od té doby byl povinností chrabrý plavčík Šimon v blízkosti (ten byl vždy ochoten položit ve vlnách vlastní život jen proto, aby měl jistotu, že ničí ledviny už nebudou znovu pokořeny). Když si všichni uvědomili, že jim vlastně začíná chybět společná souloď, naskočili zpět do svých plastových skořápek a pokračovalo se v cestě. Cílová destinace? Kemp Zlatá Koruna. Překážkou byl už jen poslední jez, těsně před naším kempem. Ten jsme všichni zdárně zdolali a po dalších pár set metrech jsme již tahali loďky z vody a začali stavět skromné příbytky v našem novém táboře. Brzy se ukázalo, kdo své sídlo pečlivě nepřipevnil k pevnině, protože takový stan hledal díky větru nové obyvatele v korunách stromů. Fyzicky zdatní chlapci zde zároveň byli pověřeni velice důležitým úkolem. Z druhého břehu řeky přinést velký kmen stromu, který bude možné zpracovat a založit s ním oheň. Tři muži dřevo sice přinesli, ale úplná proměna v bobry se bohužel nezdařila, a proto nám nezbylo nic jiného než vyhlásit soutěž, kdo ruční pilou nejrychleji přeřízne kmen na menší špalky. Nejprve vyhrávali svalnatí jedinci, ale nakonec se jediným pravým vítězem stal neúnavný tým pod vedením Zuzky, která svou nezdolnou vůlí pilu zlomila. Zbytek našeho posledního večera probíhal poměrně klidně. U ohně jsme si navzájem poděkovali za všechen společně strávený čas a i pan Dvořák musel uznat, že se v nás hluboce zmýlil a to, co se o nás po škole povídá, jsou prachsprosté lži. Jsme totiž skvělá parta a nikdo nemůže říct jinak!
Poslední ráno se naplno projevilo, kolik vodáků se působením UV záření v předešlých dnech probudilo do růžova, to samé naštěstí platilo i o náladě. Všichni, až na budoucí šéfkuchaře samozřejmě, jsme dosti spěchali, posilovali svaly zad a horních končetin (například latissimus dorsi či musculus deltoideus) a definitivně zakotvili u břehu kousek za posledním jezem Zátkův mlýn, jenž jsme z důvodu uvíznutí prostornějších plavidel jiných pirátů v úžině nemohli sjet. Ačkoliv by se našim opozdilcům, odborníkům na vaření na vlnách Vltavy, kteří později jez sjeli, mohlo zdát, že se jednalo o zbytečný krok, tak jsme jakožto zkušení vodáci po výcviku zvládli převézt lodě jinou cestou, a nafukovací zátku tak obejít. Po vylodění a dobytí Boršova nad Vltavou už jsme jen navštívili místní obyvatele, osvěžili se zmrzlinou a zamířili směr Praha vlakem se značným skleníkovým efektem.
Alena Cidlinská, Anna Synková (7.A)
