Od 21. do 25. září se konal školní zájezd do Itálie. Všechny účastníky zájezdu zlákaly proslulé památky a krásné počasí. K tomuto vysněnému cíli bohužel nevedla jiná cesta než skrze zhruba 15hodinovou jízdu autobusem. Což, jak každý tuší, je jeden spíš z těch horších zážitků. Kdo by neznal: celou věčnost se snažíte usnout, vyzkoušíte vše, co vám váš omezený životní prostor nabídne, a ano, nakonec se vám zabrat přece jen povede. Bohužel se v tu chvíli ozve hlas průvodkyně v mikrofonu a vy se můžete jít v pět ráno nadýchat čerstvého vzduchu u benzínky.

Nakonec jsme ale v nedělních ranních hodinách dorazili do Florencie, tedy do jejího předměstí. Abychom se dostali až do centra města, museli jsme využít místní tramvaje a ještě před tím, k velké nelibosti kohokoli, kdo by si sám rád koupil lístek, jsme zhruba patnáct minut okupovali místní automat na jízdenky. Počasí, na které jsme se tak těšili, ovšem nebylo, místo toho nás přivítal nepříjemný déšť a opravdu nás nezahřívalo ani vědomí, že v Praze bylo tou dobou slunečno a příjemných pětadvacet stupňů. Alespoň jsme mohli podpořit místní ekonomiku koupí nespočtu deštníků.

I přes nepřízeň počasí a ne zrovna ideální noc jsme si všichni užívali renesanční památky Florencie. Pozornost i těch největších kulturních analfabetů upoutal například dóm Santa Maria del Fiore nebo neméně známá socha Davida. U katedrály jsme dostali rozchod a vydali se ochutnat místní pizzu. To by byl bezchybný zážitek, kdybychom nemuseli nikdy zjistit, že v Itálii se platí automaticky 20% spropitné. Po obědě jsme se chystali do galerie Uffizi. Ti intelektuálnější z našich řad mohli obdivovat například Zrození Venuše od Sandra Boticelliho. Poté jsme se značně znavení náročným dnem a nebývalou dávkou kultury vydali zpět k autobusu.

První ubytování se nacházelo na cestě směrem k Římu. Tam jsme si nečekaně užili tříchodové menu. Jen bychom pro příště ocenili nějaké varování. Nebyl jsem totiž zdaleka jediný, kdo si těstoviny čtyřikrát přidal, zcela netušíc, že hlavní chod mám ještě před sebou. Už před osmou ráno v pondělí jsme opět seděli v buse směrem Řím.

V Římě jsme se po příjezdu všichni vyfotili na Španělských schodech, to nás na chvíli zdrželo, než jsme se vydali za dalšími římskými památkami. Pondělku rozhodně dominovala prohlídka Kolosea a Fora Romana. Tento den bych zhodnotil jako zdaleka nejvydařenější. Měli jsme na rozdíl od Florencie výborné počasí a docela fajn průvodkyni, která nás prováděla po zmíněných atrakcích.

Po dni v Římě jsme přijeli do dalšího ubytování. To byl také docela zážitek. Okolí hotelu Romulus na římském předměstí zrovna nelákalo k exkurzi. Tak jsme se pořádně vyspali (další noc v pořadí byla zase v autobuse) a chystali se na poslední den. Měli jsme před sebou Vatikán a doprohlédnutí Říma.

Ve Vatikánu jsme měli opět pěkné počasí. V Sixtinské kapli, která, jak jsem si mimochodem zapamatoval, je vymalovaná od Michelangela, jsme si poprvé po asi třech hodinách pomalého ploužení konečně mohli sednout. To naše páteře vřele přivítaly. V Bazilice sv. Petra a Pavla jsme se při připomínání biblických výjevů někde na stropě nejvíc inspirovali exodem. A tak se venku před bazilikou v jednu chvíli nacházelo zhruba třicet vysílených studentů, kteří se sami vyvedli ze zajetí přednášek o dějinách umění. Po skončení i té oficiální prohlídky baziliky jsme odevzdali své vysílačky a rozloučili se s průvodkyní.

Když už jsme se však nemuseli ploužit mezi davy se sluchátkem v uchu, vše najednou bylo růžovější. Znovu jsme si naplno užívali zájezdu. Vše pozitivní korunovalo oznámení dvou a půl hodinového rozchodu u Pantheonu. Měli jsme tak kromě jiného dost času nakoupit zmrzky, magnetky na lednici nebo občerstvení do autobusu. Tím ale naše cesta pomalu končila a my už jsme se jen vydali zpět k našemu autobusu. Cesta zpátky nakonec téměř utekla. Koukali jsme se na Asterixe a Obelixe a plní zážitků všeho druhu jsme dorazili zpátky do Prahy.

Vojtěch Hašpl, oktáva B