Před měsícem jsme oslavili 100 let od vzniku samostatného Československého státu, se kterým se pojí jméno Tomáše Garrigua Masaryka, našeho prvního prezidenta a „tatíčka“ republiky. Ne vždy však platí přísloví: „Jaký otec, takový syn.“ O tom jsme se my, studenti oktáv A a B, sami přesvědčili po shlédnutí dokumentu a následné besedě o Janu Masarykovi.
Díky projektu Příběhy bezpráví – Jeden svět na školách, který se zaměřuje především na seznamování žáků s československými dějinami, jenž by neměly být zapomenuty, jsme měli možnost podívat se v pondělí 19. listopadu na půlhodinový dokument o životě (a stále neobjasněné smrti) Jana Masaryka.
Mnozí z nás jistě zaregistrovali, možná dokonce i viděli film Masaryk, který vstoupil minulý březen do českých kin. Jak nás ale ubezpečil ještě před projekcí pan profesor Jan Bureš, toto promítání bude jiné. Nebude o jednom velkolepém prvorepublikovém večírku, v jehož středu stojí alkoholem a drogami omámený Masaryk. Bude o muži, který bojoval s depresemi, celý život se snažil vyrovnat svému všemi milovanému otci, a nakonec připustil výhru, i přes veškerou svou prozápadní orientaci, komunistické strany v Československu. Byl jedním z těch, kteří rozhodli o osudu země, ve které se pak roky dupalo po všech demokratických principech a hluboko zakopal sny o navrácení prvorepublikové noblesy a slávy.
Z dokumentu jsme se dozvěděli spoustu zajímavých střípků z Masarykova života. Málo kdo z nás věděl, že Jan Masaryk byl poněkud nezvladatelným mladým mužem, který byl tatíčkem odeslán „za zkušenou“ do New Yorku, kde pracoval jako poslíček. Ani v New Yorku se neuklidnil, a proto se přesunul do Connecticutu a nastoupil na pozici slévárenského dělníka. I na tomto místě vydržel jen díky konexím svého otce.
Jan Masaryk se po návratu do Čech přeměnil z dělníka vyhrávajícího po večerech na klavír na disciplinovaného vojáka. Nastoupil do rakousko-uherské armády v Haliči a staral se především o koně. Po vzniku ČSR se díky svému talentu na jazyky a nenucenému, lidskému a téměř vždy optimistickému projevu, kterému rozuměli i „obyčejní“ lidé, stal ministrem zahraničních věcí a pravou rukou Edvarda Beneše.
Po Mnichovu se zklamaný Masaryk přesunul do Londýna, kde se stal členem exilové vlády. Právě zde založil české vysílání – pravidelné středeční hovory – na stanici BBC.
Po válce se Masaryk začal čím dál tím víc přiklánět na stranu Sovětského svazu. Nějakou dobu ČSR opravdu fungovala jako pomyslný most mezi Východem a Západem, Masaryk ale dobře věděl, že situace začíná být pomalu neúnosná. Jen kvůli svému obrovskému strachu, že by mohl přijít o svou vysokou politickou funkci, nahlas neříkal nic. Pouze před svými nejbližšími kritizoval Sovětský svaz a měl doma neustále zabalené kufry pro případ, že by bylo nutné emigrovat.
To však nestihl. Dne 10. března 1948 našli Masarykovo tělo pod okny jeho bytu v Černínském paláci. Dlouhou dobu bylo oficiální verzí úmrtí spáchání sebevraždy. Dnes se však odborníci přiklání spíše k tomu, že byl zavražděn.
Musím říci, že jsem byla celou besedou moc mile překvapena. Třešinkou na dortu pak byla diskuse s panem Janem Burešem, kterého jsme se jakožto odborníka na historii a politologii mohli ptát na různé otázky, například i na jeho názor na současnou politickou situaci.
Hedvika Nová, oktáva A
V pondělí 19. listopadu se odehrála pro nás, oktavány a některé jiné studenty, po delší době školní akce. Byla jí přednáška o Janu Masarykovi PhDr. Jana Bureše, Ph.D. v rámci projektu Příběhy bezpráví. Samotné přednášce rozdělené na dvě části – výkladu doktora Bureše a místa pro naše dotazy a debatu – předcházel krátký film o životě Jana Masaryka.
Už samotný film byl obohacující, uvítala bych takových filmů v rámci výuky rozhodně více. Z filmu jsme si odnesli plno zajímavých informací, z nichž pro mě nejpodstatnější byla asi ta, že Jan Masaryk v politice nekonal podle svého vnitřního přesvědčení, nýbrž byl komunistům po vůli i přes svůj soukromý nesouhlas s nimi. Podle mě je dobré, když se umíme vyjádřit o dříve pouze opěvovaných osobnostech také v negativním směru. Masaryk zkrátka jako politik selhal, protože demokratičtí ministři spoléhali také na jeho demisi. Neučinil tak. Další zjištění z dokumentu – velmi si zakládal na politických funkcích, okázale si užíval jejich výhody a bál se veřejné dehonestace – už tak nějak vyplývá z hlubšího zamyšlení o tom, jaká on mohl být osobnost. Ne že bych se takto nad ním někdy zamýšlela, mám probádanější historické persony. Co mě ale naopak vůbec nepřekvapilo, bylo, že se Jan Masaryk snažil vyrovnat svému otci. Podle mě je to zcela logické a vysoce pravděpodobné. Na Masarykově životě mě zaujal také jeho pobyt v mládí v Americe, kde kazil dělníky v továrně svou špatnou pracovní morálkou a dopracoval se až do léčebny pro choromyslnou mládež, odkud ho vysvobodila až maminka. Potom ovšem musel narukovat za oponenta svého otce, císaře Františka Josefa I., do první světové války k vozatajům.
Doktor Bureš osobu Masaryka k filmu pěkně dokreslil, některé informace zdůraznil a mnoho jich přidal. I samotná přednáška nám tedy přinesla nové informace. Přednáška se hezky poslouchala, projev pana doktora byl velmi příjemný a nenucený, což velmi oceňuji.
Druhá část akce – místo pro dotazy a debata – pro nás znamenala výzvu, protože nás pan doktor pobídl, ať se zeptáme na všechno, co nás zajímá. Proto jsme měli řadu různorodých dotazů od jeho druhého zaměření, politologie, po jeho názor na současnou politickou situaci. Tu popsal profesionálně korektně, ale bylo znát, že se mu nelíbí, nesouhlasí s ní a mrzí ho. Myslím, že mnohým z nás mluvil z duše. Škoda, že takovou analýzu současné politické scény, jejích problémů a možných nehezkých následků si asi nikdy neposlechnou lidé, kteří stále ve velké míře ovlivňují politické dění v našem státě (i když se o něj dostatečně aktivně nezajímají a volí s nepodloženými důvody).
Celkově bych přednášku ohodnotila velmi kladně, moc se mi líbila. Dobrou shodou okolností jsem právě víkend před přednáškou zhlédla film Milada, kde se postava Jana Masaryka také mihla, takže jsem byla více ponořená do té doby a do událostí, které se děly.
Yvetta Hynčicová, oktáva B