Je tomu už 8 let, co jsme jako malí primáni poprvé vstoupili do budovy školy, a najednou, v doprovodu zvonění a potlesku našich spolužáků, ji naposledy opouštíme. Když jsme v prvním ročníku poprvé zažili poslední zvonění, nechápali jsme ještě, co se to děje. Proč nám na hlavě přistála šlehačka? Proč je ve škole takový chaos a nepořádek? Co mi to sakra kreslí na obličej? A proč dávají ty dárky našim profesorům? Teprve letos jsme to opravdu pochopili. Je konec, konec našeho osmiletého studia na škole. A touto formou se chceme s našimi spolužáky a profesory rozloučit (a samozřejmě si také naposledy trochu zadovádět).
Pojďme se ale vrátit o pár hodin zpět. Je čtvrteční večer a my se pomalu začínáme scházet ve škole. Protože chceme celou školu vyzdobit a připravit na ono poslední zvonění? Nebo protože si chceme užít poslední společnou ,,přespávačku“? Obojí! Nejdříve jsme trošku ,,zdemolovali“ třídy a celou školu posunuli o několik desetiletí zpátky, a to do období hippie. A následně jsme už jen trávili poslední společné chvíle.
Druhý den to všechno vypuklo. Ráno jsme tradičně přivítali naše mladší spolužáky a profesory nějakou tou nadílkou. A následně jsme jim to ráno trochu zavařili. Třídy jsme totiž během večera proměnili k nepoznání, a tak jim nezbývalo nic jiného, než je zpátky urovnat. Některým to dalo opravdu zabrat, obzvlášť, když nemohli najít houby na tabuli, myš k počítači a další předměty, neboť jsme je velmi pečlivě schovali. Následovala klasická výuka.
Tu přerušilo hlášení, aby se všichni dostavili před školu, kde bude pokračovat další část našeho programu. V úvodu jsme nejdříve předali dárky našim profesorům a následně jsme otestovali naše nástupce, a to septimány. Musíme mít přeci jistotu, že se, jako ti nejstarší, budou o školu dobře starat. První disciplína měla představovat jakousi hippie demonstraci, následovala soutěž v přenášení chlapců a své vítězství potvrdila septima A v posledním klání, a to skládáním známého ,,peace“ znaku. Doufáme, že se budoucí septimáni své role chopí zodpovědně a že budou alespoň stejně tak dobří, jako jsme byli my :-).
No a pak už následovalo samotné poslední zvonění. Naši spolužáci a profesoři nám vytvořili špalír a my si tak užili naše vlastní poslední zvonění.
Závěrem bych chtěl poděkovat všem našim profesorům a profesorkám. Celých osm let nám byli oporou, snažili se z nás ,,vymáčknout“ maximum a probudit v nás náš potenciál, za což jsme jim všichni strašně moc vděční. Říká se, že ze střední má člověk ty nejlepší vzpomínky. A nyní mohu potvrdit, že je to pravda! Všechny ty skvělé zážitky ze školních výletů, akcí a poznávacích zájezdů v nás zůstanou a budeme na ně ještě dlouho vzpomínat. Speciální poděkování patří naší třídní profesorce, paní Michlové, která to s námi celá ta dlouhá léta vydržela a byla tu vždy pro nás, když jsme něco potřebovali. Věřím, že i budoucí studenti budou mít to štěstí a na konci studia budou naše gymnázium opouštět se slzami v očích.
Jan Vokurka, 8.A
Odkaz na sdílené album: https://photos.app.goo.